Tuto popisku zpracoval Felix Fergus  

Povijnice nachová

latinsky Turbina corymbosa



Popis rostliny
Krásná pnoucí se rostlina, až do výšky tří metrů. Má velké srdčité listy a nálevkové květy o průměru 15 centimetrů na dlouhých stopkách. Při vysokých poledních teplotách a při dešti se květy uzavřou. Květy jsou ve středu růžové a potom k okraji se barva mění na fialovou až modrou. Nevýhodou těchto exotických květů je jejich jednodenní život, výhodou , že je nahrazují další a další. Jako zajímavost uvedu, že zmíněné rostliny jsou z rodu Ipomoea jsou sestřičkami batát - sladkých brambor.

Využití v léčitelství
Rostlina se vyznačuje pronikavou pálivě chutí a je účinná zejména při léčení přijce, při tišení bolestí a nachlazení, ale také jako prostředek k uvolnění plynatosti a odstranění nádorů. Smíchá-li se a trochou smoly, zahání prochlazení, posiluje organismus a je nenahraditelným pomocníkem k tišení bolestí při vykloubených nebo zlomených končetinách či ženských bolestech. Také semena mají důležité léčebné použití. Lze je rozemlít, připravit z nich odvar či placku s mlékem a paprikou, která se přikládá na hlavu či čelo při očních neduzích. Odvar má ostrou, silně pálivou chuť a působí jako afrodiziakum.

Indiánské rituály
Chtěli-li kněží v dávných dobách rozprávět z bohy a vyzvědět od nich důležitou zprávu, rostlinu pozřeli. V následném blouznění se vyrojili tisíce zjevení a ďábelských přeludů. Rostlina se svými účinky podobá lilku Solanum maniacum řeckého lékaře Dioskorida. Tato popínavá rostlina roste na polích v teplých oblastech.“ Při objetích rituálech aztékové používali zvláštní balzám: „Nejdříve spálili jedovatý hmyz... a jeho popel společně s tabákem, ololiuqui a dalším živým hmyzem roztloukli. Připravenou ďábelskou směs nejprve nabídli svým bohům, a poté ji začali vtírat do kůže. Pomazáni touto mastí se nezalekli žádného nebezpečí.“ Další zpráva tvrdí, že „připravenou směs nabízejí bohům jako jejich krmi... a jejím prostřednictvím získávají magickou moc, která jim dovoluje hovořit s ďáblem.“

Historie
Jeden španělský misionář před čtyřmi sty lety napsal: "Ololiuqui... zbavuje člověka soudného rozumu... Domorodci pod jejím vlivem nepochybně rozmlouvají se samotným ďáblem, jelikož v omámení beze smyslu hovoří. Jsou v zajetí vidin a zjevení, jejichž původ přisuzují bohům, kteří prý v semenech přebývají..." Současné praktiky mexických Indiánů ze státu Oaxaca dokazují, že účinky ololiuqui jsou dodnes spojovány s božskou přítomností: "Mexico bylo dlouhá léta zmítáno krutým bojem, ve kterém proti sobě stály dvě odlišné kultury. Nezkrotnou houževnatostí a lstivými úskoky se Indiáni snažili ochránit svou milovanou ololiuqui před útoky Španělů. Indiáni tyto těžké doby přečkali a semena ololiuqui dnes najdeme téměř v každé vesnici. Jejich obliba v žádném případě neopadla a domorodci se k nim s důvěrou obracejí v dobách nesnází." Ololiuqui hrálo důležitou roli již v životě předšpanělského Mexika, ale s příchodem evropských dobyvatelů se jeho užívání muselo, stejně jako v případě magických hub, stáhnout do nepřístupných a odlehlých oblastí, kde ve skrytu přežilo do dnešních dnů.

Ze španělské kroniky, sepsané krátce po dobytí nového území, se dozvíme, že Aztékové používají "bylinu nazývanou coatl-xoxo uhqui ('zelený had'), rodící semena zvaná ololiuqui". Na jednou z prvních vyobrazení najdeme popínavou rostlinu s hustým květenstvím, srdčitým listy a hlízovitým kořenem. Francisko Hernandéz v roce 1651 správně určil původ semen ololiuqui a kvalifikovaně uvádí: "Ololiuqui, některým nazývaná caoxihuitl neboli hadí rostlina, je liánou s tenkými, zelenými, srdčitými listy, štíhlým, zeleným stvolem a dlouhými bílými květy. Semena jsou okrouhlá, připomínající koriandr. Charakterický tvar semen dal také vzniknout domorodému názvu rostliny, neboť ololiuqui v jazyce nahuatl znamená ‚zaoblený‘. Kořeny jsou tenké a vláknité.

Další zprávy uvádějí, že „semena ololiuqui jsou jakýmsi druhem čočky ... rostoucím na břečťanu... Ti, kdož odvar ze semen vypijí, pozbývají všech smyslů, neboť tento jest velice silný“. Mezi dochovanými zprávami však najdeme i tuto: „Nebude na škodu, zamlčíme-li místo, kde rostlina roste, neboť popis není důležitý a jen bychom ji vystavovali nebezpečí, že se o ní Španělé dozví.“ Jiný autor s neskrývaným úžasem vypráví: „Důvěra, kterou domorodci k těmto semenům chovají, je téměř nepochopitelná. Je pro ně orákulem, k němuž se obracejí o radu a ptají se jej na otázky... kterými lidská mysl není schopna proniknout... Odpovědi na své dotazy dostávají prostřednictvím jednoho z podvodných šamanů, kteří se pitím ololiuqui živí... Když chce šaman svého pacienta zbavit nemoci a sám pití ololiuqui neholduje, musí nemocný vypít nápoj sám... Šaman mu nejenom určí den a hodinu, ale také důvod... Člověk se musí uchýlit do odlehlé místnosti... kam nikdo jiný nesmí vstoupit... a věří, že ololiuqui mu odhalí vše co si přeje. Když blouznění ustane, šaman vyjde ven odříkajíce tisícero výmyslů, kterými pacienta oklamává.“ Doznání aztéckého kajícníka dokresluje vztah ololiuqui k čarodějnictví: „Věřil jsem ve sny, v omamné byliny, v peyotl a ololiuqui, v sovu...“

Jeden americký botanik v roce 1916 vystoupil s mylnou domněnkou, že ololiuqui je jedním z druhu durmanu. K tomuto předpokladu jej vedlo několik skutečností: durman byl již v dávné době dobře známou omamnou rostlinou, květy obou rostlin jsou podobné, u rostlin rodu Turbina nebyly v té době známy žádné psychotropní látky a i připisované příznaky intoxikace jsou podobné jako u durmanu. K tomuto chybnému závěru přispěla také skutečnost, že „botanické znalosti Aztéků nebyli zdaleka na takové výši, jak se všeobecně předpokládalo... a ani první španělští osadníci na tom z botanikou na tom nebyli lépe.“ Zmíněné důvody nakonec vedly k tomu, že toto nesprávné zařazení bylo oficiálně přijato odbornou veřejností.

Účinky a použití
Teprve v roce 1939 se podařilo shromáždit identifikovatelné vzorky rostliny Turbina curimbosa. Rostliny pocházeli od Činantéků a Zapotéků z mexického státu Oaxaca, kteří je pěstovali pro halucinogenní použití. Čimantékové rostlinu nazývají a-mu-kia, což znamená „prorocká bylina“.Indiáni obvykle rozemelou třináct semen a drť smíchají s vodou nebo alkoholickým nápojem. Pocity omámení přicházejí velice brzy a jsou doprovázeny visuálními halucinacemi. V některých případech člověk také pociťuje přechodné pocity závratí, které jsou rychle vystřídány malátností, dobrou náladou, letargií a somnabulním omámením. Indiáni si matně uvědomují co se kolem nich děje, a reagují na vnější podněty a pokyny. Ve vidinách se objevují osoby či události, často v groteskních situacích. Domorodci tvrdí že omámení trvá kolem tří hodin a vystřízlivění se většinou obejde bez nepříjemných následků. Způsob jakým se používá ololiuqui, je zcela odlišný od peyotlu či magických hub: člověk semena bere sám, na opuštěném tichém místě.

Používání semen rostliny bylo pozorováno u Činantéků, Mazatéků a dalších domorodých skupin obývajících území státu Oaxaca. Všeobecně známým názvem je piule, ale každý kmen kromě toho používá své vlastní pojmenování.

Další rostliny
Aztékové používali označení ololiuqui pro několik různých rostlin, z nichž pouze jedna měla psychoaktivní účinky. O jedné z těchto rostlin se dochovala následující zpráva: „Nachází se zde bylina nazývaná ololiuqui či xixicamatic, jejíž listy připomínají mochyni (Physalis). Květy jsou tenké a žluté, kořen oblý a jemný, velikosti brukve.“ Ze zmíněného popisu je zřejmé, že v daném případě nemůže jít o popínavou rostlinu Turbina corymbosa. Její pravá totožnost však zůstává záhadou. Třetí druh ololiuqui, známý těž jako hueyytzontecon, se používal jako laxativum, avšak popisovaní rostlina není popínavá.

Další ze skupiny popínavých rostlin je povijnice fialová (Ipomoea violacea), kterou Aztékové považovali za posvátný halucinogen a jejíž semena nazývali tlitliltzin. Výraz tlitliltzin v jazyce nahusto znamená „černý“ a zároveň obsahuje příponu označující uctivost a posvátnost. Semena tohoto druhu povijnice jsou protažená, hrbolatá a černá, zatímco semena rostliny Turbina corymbosa jsou oblá a hnědá. V jednom ze starých spisů se dochovala zpráva, že jak peyotl, tak ololiuqui a tlitliltzin mají psychotropní vlastnosti. Povijnice Ipomoea violacea se používá zejména mezi Zapotéky a Čatiny. Čatinové ji nazývají badoh negro, Zapotékové badungás. V některých zápotockých vesnicích znají obě popínavé rostliny, v jiných pouze povijnici. Indiáni černá semena obvykle nazývají macho („muž“) a jejich používaní je vyhrazeno mužům, hnědá semena nazývají hembra („žena“) a jsou určena ženám. Podle tvrzení domorodců jsou černá semena co do účinku silnější než hnědá, což bylo také potvrzeno chemickým rozborem. Jedna dávka je často tvořena sedmi semeny, případně celým násobkem sedmi; jindy je to pověstné číslo třináct.

Příprava semen badoh negro je podobná jako u semen rostliny Turbina corymbosa. Semena se umelou a zalijí vodou, roztok se sleje, pevné části oddělí a roztok vypije. Ve vidinách se zjevují „prostředníci“ v podobě fantastických badu-win čili dvojice bíle oděných děvčátek, které omámenému prozradí příčinu nemoci, nebo mu vyjeví jeho budoucnost.

Z nově získaných informací o používaní semen povijnice mezi Apotéky vyplívá, že badoh negro je velice důležitou součástí jejich domorodého života:“...z účinků rostliny, které lze označit jako narkotické, může nemocný zjistit průběh své nemoci a naději na uzdravení. Jedna z místních rodin obvykle tuto rostlinu pěstuje na svém políčku a její listy a semena podává nemocným. Pacient se musí se svým léčitelem odebrat na osamělé místo, kde často není slyšet ani kohoutího zakokrhání. Po vypití omamného lektvaru okamžitě nemocný upadá do spánku, kdy k němu přicházejí děti rostliny (bador), chlapec a dívka, a mluví k němu. Duchové rostliny mohou také podat zprávu o ztracených předmětech.“ Do dnešních obřadů jsou často také začleněny prvky křesťanství, což je dobře patrné i v některých jménech, jako jsou semilla de la Virgen („semínko Panny Marie“) nebo hierba María („bylina Panny Marie“). Toto spojení křesťanské a pohanské víry zcela jasně naznačuje, že rostlina Turbina curimbosa a povijnice fialová (Ipomoea violacea) jsou v myslích Indiánů darem bohů.