Tuto popisku zpracovala Zuzana Casperová  

Mandragora lékařská

latinsky mandragora officinarum, dříve u nás byla nazývaná také pokřín



Popis rostliny
Mandragora lékařská, která patří do čeledě lilkovitých, je vytrvalá rostlina vysoká až 30 cm. Původní je v jihovýchodní Evropě, ale dnes se v zahradách pěstuje na celém území Evropy. Má dužnatý větvený kořen, který často roste hluboko do půdy, někdy až do hloubky 90 cm. Z kořene vyrůstá mohutná růžice velkých vejčitých tmavozelených listů. Zpočátku jsou přímé, ale když plně vyrostou, rozkládají se po zemi. Během března a dubna vyrůstají z báze listů bělavé zvonkovité květy na krátkých stoncích. Květy vystřídají bobule tvaru jablka, zprvu zelené, v době zralosti sytě žluté, vonící po ananasu. Pro pěstovaní je obtížné tuto rostlinu získat.

Historie
Jméno mandragora je odvozeno buď od slova mandra (stáj, chlév, dobytek), nebo ze slov mandros a angora (uspávací látka). V Bibli v knize Genesis jsou její zlatožluté plody označovány jako jablíčka lásky. Mandragora se totiž v oblasti Palestiny používala jako afrodiziakum. Symbolem lásky byla také ve starém Egyptě. Kromě toho byla mandragora v historii i významným lékem. Ve starém Egyptě používali lékaři alexandrijské školy mandragoru k narkóze, a to tak, že přidrželi pacientovi u úst houbu, z níž kapala šťáva narkotika. Léčebné předpisy s mandragoru jsou zaznamenány například na Eberském papyru z období okolo roku 1500 př.n.l.. Antický lékař Hippokrates léčil mandragorou hlavně nemoci žlučníku, Plinius využíval její uspávací účinek a doporučoval ji jako lék proti hadímu uštknutí. Arabský lékař Avicenna ji doporučoval při bolestech hlavy a jako utišující prostředek, ale také k léčbě padoucnice. Zahuštěná šťáva se zevně užívala na spáleniny, jizvy, otoky a pohmožděniny. Směs s medem a olejem sloužila proti hadímu uštknutí, spolu s ječnou moukou zmírňovala bolesti končetin a svalů. Také ve středověké Evropě patřila mandragora k vyhledávaným lékům. Její odvar ve víně byl např. doporučován jako hypnotikum a operační anestetikum, navíc sloužila k léčbě neplodnosti žen. Tato poslední skutečnost má určité racionální jádro, neboť v tomto století ji indičtí lékaři potvrdili. Mandragora se v černé magii a čarodějnictví proslavila nejenom svou omamnou silou, ale především zvláštním tvarem kořene. Jen těžko bychom hledali vhodnější příklad "nauky o signaturách" (nebo-li nauka o znameních, kterou formuloval Paracelsus – podle této teorie se podle tvaru byliny či její části pozná, co léčí: pokud připomíná její list ucho, je k léčení uší, pokud z něčeho teče červená šťáva, léčí se tím zranění či chudokrevnost a podobně), protože kořen této nenáročné byliny je tak zkroucený a rozvětvený, že svým tvarem občas připomíná lidské tělo. Tato výjimečná podobnost dala již v dávných dobách vzniknout pověrám, podle nichž mandragora oplývá neobyčejnou mocí nad lidským tělem i myslí. I přesto, že psychotropní účinky mandragory nejsou o nic výraznější než u jiných lilkovitých druhů. Ve středověku se mandragora začala pěstovat ve střední Evropě. Lidé věřili, že vyroste pouze pod šibenicí, v místech, kam dopadla moč nebo sperma odsouzence. Z této pověry vzniklo i lidové pojmenování "šibeničník" nebo "ďáblova panenka". Sběr mandragory byl považován za nebezpečný protože kořen prý mohl vykřiknout a zabít toho, kdo jej vykopával. Tajemný osud mandragory končí na počátku 17. století, kdy se stále častěji se ozývali početné hlasy botaniků zpochybňující rozšířené pověry.

Využití v léčitelství
I přes bohaté léčebné využití, se dnes již samotná mandragora moc nepoužívá, i když se začíná vzrůstat zájem o využití této rostliny, protože je účinná při léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Bylo rovněž zjištěno, že některé její alkaloidy potlačují růst a aktivitu nádorového bujení, zvláště leukémie. Léčebné využití v historii je uvedeno v části Historie.

Využití v magii
Kořen mandragory tvořil hlavní složku tzv. nápojů lásky, které měly povzbudit sexuální žádostivost u druhého pohlaví. Hlavně ale byla mandragora součástí mastí, kterými se potíraly čarodějnice, když letěly na sabat. Mast je velice praktickým způsobem aplikace, uvážíme-li že ve spojení s tuky nebo oleji účinné látky z mandragory (jako ostatně z jakékoliv jiné rostliny této čeledi) snadno pronikají kůží. A co víc - že nejvíce se takto vstřebává skopolamin zodpovídající za halucinogenní účinky. Tato mast měla samozřejmě i další přísady, jako např. bolehlav, miřík, lociku, mák, blín, hadí krev. Mandragora slouží jako důvěrně známa rostlina ke kontaktům se zasvětím. Bylo nutno ji vyrýt, omýt ve víně, dát ji jméno a třikrát je vykřiknout. Pak se kořen musel znovu zarýt do země. Tento postup se třikrát opakoval. Mandragora se potom vždy musela oslovovat jejím jménem. Amulet bezpečí domu se jednoduše vyráběl tak, že se kousek mandragory vložil do koženého váčku a zavěsil na krb. Mandragora se tradičně používala jako figurka, ztvárněná do magické podoby člověka, který měl být vyléčen nebo očarován. Aby kořen dostal podobu lidského těla, což je velmi zřídka výsledkem přirozeného růstu, musela se rostlina opatrně vykopat, aby se nepoškodila, upravit do žádaného tvaru, a znovu zasadit na dobu jednoho lunárního cyklu. Za tuto dobu se na kořenu vytvořila nová kůra. Pak se kořen znovu vykopal, omyl ve víně, usušil na slunci a vyudil ve směsi se sporýšem. Mandragora měla svou roli i v rituálech vymítání, a jako příměs do kteréhokoli kadila vždy zvýšila jeho účinnost. Kouř z mandragory uvolňoval vnitřní tvořivost člověka a vyvolával vize. Mandragora je známým prostředkem pro odstranění zkameňujících kouzel. Je méně známé, že mandragoru lze použít i pro odstranění účinků jiných kouzel. Mandragora je totiž takový malý „vysavač“ magie, tím, že do sebe nasaje magii použitou k začarování, se účinky kouzla zruší. Pokud s mandragorou umíme zacházet, lze obdobně zbavit nemocného jeho nemoci. Tyto účinky nemá jen mandragora, ale jsou u ní velice výrazné právě proto, že je sama o sobě velmi magická.